Je sobota, půl šesté ráno a já vykračuji pomalu se
probouzejícím městem na autobus do Prahy. Už teď mám tušení, že to nebude pouze
obyčejný koncert s obyčejnými zážitky. Cestou pouštím hudbu, pořádně na
hlas, abych nemusel poslouchat ty přiblblé každodenní žvásty, kterých má každý
plnou hubu. Usínám. Probouzím se, odbočka Anděl - vystupovat. Jsem tu! Ačkoli
Prahu jako město nemám zrovna moc rád, moc lidí, vše ve zmatečném pohybu …
(příroda je prostě příroda), pořád tu jsou ty super lidi, kámoši, kapely, na které
nedám dopustit. Šinu si to pěšky k místu mého přespání, které je u super
člověka, u Milana. Přivítání, pokec o cestě, o tom jak se dnes vstávalo atd.,
však to znáte. Sem, tam nějaká deska na gramci – jsem u vytržení, jak často si
asi můžu pustit Kritickou Situaci, Balaclavu a další dnes takřka nesehnatelné
desky? Poté přichází další bomba dne. Nejenom, že dnes vystoupí Unbroken
v Akropolisu, oni se ještě zítra chystají rozsekat Sedmičku. Koukám jako
kluk, který dostal poprvé v životě pusu od holky, je to neuvěřitelné, tam
musím být. Tudíž můj výlet se protáhne až do pondělí.
Ale jelikož tyto dva koncerty nejsou jedinou akcí, která se uskutečňuje v rámci Akčních dnů, rychle dojídám tofu a kolem půl druhé se svižným krokem řítím na Smíchovskou náplavku, kde probíhá anarchistický Jarmark. Slunce bije pražské ulice, naštěstí sem tam foukne mírný vánek. Při příchodu už je na místě spousta a spousta lidí. Horší je, že jich v Praze moc neznám, a těch pár co ano, jsou mimo ni. Ale co se nestane, potkávám kámoše, kterého bych tu nečekal. Jeho hlavním cílem dnes byl sport, ale nevadí tím lépe. Spojujeme tedy svoje plány. Popisovat, jací jsme sportovci, zde raději nebudu. Ale to, co se dělo na Jarmarku určitě stojí za zmínku. Místo je to nádherné, hned u řeky, všude stánky s vegetariánskými a veganskými pochutinami. Spousta informačních stánků s knihami, ziny a hudbou. Nevím kam dřív, ale nakonec vyhrávají ziny a desky, pár věcí kupuji. Poté mě velmi zaujal stánek s kosmetikou (ručně vyráběnou a samozřejmě netestovanou na zvířatech), kde si rovněž něco kupuji. Pro zájemce, hledat pod názvem Snílci (pozor existuje stejnojmenný film, který je také velmi zajímavý). A v neposlední řadě je tu jídlo, nacházím stánek Food not bombs, kde jste za dobrovolný příspěvek dostali různé pochutiny, já zvolil Suši, no není to nádhera? Dále je tu Vegan Food, jejich vyhlášené burgery, sojové plátky, guláš a spousta dalších dobrot, na které se člověk těší už z dálky, nemusím představovat. Nakoupeno, napapáno a na řadu přichází hudba. Prví zvukový signál do prostoru vypouští Bonus a Martin Tvrdý Trio, tyto signály jsou opravdu vynikající. Zaznívají věci z nové desky Náměstí míru (např. Jez to co ti dají, Poslední track) ale i ze starších alb jako je Konec civilizace, Inkognito. Jedna z mých závislostí je tato hudba, tyto slova. Někdo říká hip-hop říznutý folkem, já v tom vidím posouvání hranic dál, tvoření své vlastní hudební formy. V každém tracku je slyšet něco jiného, nového, něco co vás vtáhne do jiné dimenze a nepustí, chcete to slyšet znovu a znovu. Po těchto vynikajících rýmech, tónech, slovech přichází Remek. Totální masakr, hardcore -emo? Nevím, zaškatulkujte si to sami, pro mě námrd, ty texty, hudba, drtí mě, jsem šťastnej - výbuch emocí. Zní věci z Dema, Flexi i ze splitu s Child Meadow. Tohle musíš slyšet na živo! Pomalu se vzpamatovávám z výbuchu atomovky, když v tu ráno bouchne další. Není to nikdo jiný než Gattaca. K tomu lze snad dodat jen jedno – „Vše už bylo mnohokrát řečeno a nic se nezměnilo. V hardcore scéně je pořád slyšet, že písničky s tématy, maso je vražda, jsou klišé, ale nic se nezměnilo. Maso je pořád vražda a mléko pořád znásilnění.“ Jako poslední skupina Daleko, opět jasná srdcovka s vynikajícími texty. Hardcore v podání dvou ženských hlasů má neuvěřitelnou sílu, která ve vás vybudí pocity, jenž se dají jen těžce popsat. Je to tvrdé, nenechá vás to nedechnout, každá buňka se ve vás vzbouří.
Ale jelikož tyto dva koncerty nejsou jedinou akcí, která se uskutečňuje v rámci Akčních dnů, rychle dojídám tofu a kolem půl druhé se svižným krokem řítím na Smíchovskou náplavku, kde probíhá anarchistický Jarmark. Slunce bije pražské ulice, naštěstí sem tam foukne mírný vánek. Při příchodu už je na místě spousta a spousta lidí. Horší je, že jich v Praze moc neznám, a těch pár co ano, jsou mimo ni. Ale co se nestane, potkávám kámoše, kterého bych tu nečekal. Jeho hlavním cílem dnes byl sport, ale nevadí tím lépe. Spojujeme tedy svoje plány. Popisovat, jací jsme sportovci, zde raději nebudu. Ale to, co se dělo na Jarmarku určitě stojí za zmínku. Místo je to nádherné, hned u řeky, všude stánky s vegetariánskými a veganskými pochutinami. Spousta informačních stánků s knihami, ziny a hudbou. Nevím kam dřív, ale nakonec vyhrávají ziny a desky, pár věcí kupuji. Poté mě velmi zaujal stánek s kosmetikou (ručně vyráběnou a samozřejmě netestovanou na zvířatech), kde si rovněž něco kupuji. Pro zájemce, hledat pod názvem Snílci (pozor existuje stejnojmenný film, který je také velmi zajímavý). A v neposlední řadě je tu jídlo, nacházím stánek Food not bombs, kde jste za dobrovolný příspěvek dostali různé pochutiny, já zvolil Suši, no není to nádhera? Dále je tu Vegan Food, jejich vyhlášené burgery, sojové plátky, guláš a spousta dalších dobrot, na které se člověk těší už z dálky, nemusím představovat. Nakoupeno, napapáno a na řadu přichází hudba. Prví zvukový signál do prostoru vypouští Bonus a Martin Tvrdý Trio, tyto signály jsou opravdu vynikající. Zaznívají věci z nové desky Náměstí míru (např. Jez to co ti dají, Poslední track) ale i ze starších alb jako je Konec civilizace, Inkognito. Jedna z mých závislostí je tato hudba, tyto slova. Někdo říká hip-hop říznutý folkem, já v tom vidím posouvání hranic dál, tvoření své vlastní hudební formy. V každém tracku je slyšet něco jiného, nového, něco co vás vtáhne do jiné dimenze a nepustí, chcete to slyšet znovu a znovu. Po těchto vynikajících rýmech, tónech, slovech přichází Remek. Totální masakr, hardcore -emo? Nevím, zaškatulkujte si to sami, pro mě námrd, ty texty, hudba, drtí mě, jsem šťastnej - výbuch emocí. Zní věci z Dema, Flexi i ze splitu s Child Meadow. Tohle musíš slyšet na živo! Pomalu se vzpamatovávám z výbuchu atomovky, když v tu ráno bouchne další. Není to nikdo jiný než Gattaca. K tomu lze snad dodat jen jedno – „Vše už bylo mnohokrát řečeno a nic se nezměnilo. V hardcore scéně je pořád slyšet, že písničky s tématy, maso je vražda, jsou klišé, ale nic se nezměnilo. Maso je pořád vražda a mléko pořád znásilnění.“ Jako poslední skupina Daleko, opět jasná srdcovka s vynikajícími texty. Hardcore v podání dvou ženských hlasů má neuvěřitelnou sílu, která ve vás vybudí pocity, jenž se dají jen těžce popsat. Je to tvrdé, nenechá vás to nedechnout, každá buňka se ve vás vzbouří.
Všem kdo toto
odpoledne zahráli, chci poděkovat, protože to byl jeden z nejlepších
zážitků, které jsem v poslední době měl. Nabilo mě to neskutečnou energií,
byla nádhera, nechat se chladit vánkem zatímco zapadá slunce a vaším tělem
proudí energie linoucí se z těchto lidí, kteří tu hrají pro vás. Díky!
S těžkostí se mi odchází, ale nedá se nic dělat, večerní koncert se pomalu přibližuje. Rychle odnést věci, smlsnout marinované tofu a úprkem do Paláce Akropolis. Snažil jsem se, ale menší zpoždění přeci jen bylo. Stíhám ještě koupit vodu, pokouknout po Akropolisu a to už jsou připraveni Pettybone. Čtyři krásné holky, které drtí nadupanej hardcore. Tahle muzika mě už sestřelila z nahrávek ale na živo? Kytara řeže a kolos jménem Pettybone vám drtí kosti, žádné triko nesmí zůstat suché – go mosh! Padají vály hlavně z nové desky, ale výprasku z Dema se také dočkávám. Sežeňte si desku, protože tyhle holky za to stojí.
S těžkostí se mi odchází, ale nedá se nic dělat, večerní koncert se pomalu přibližuje. Rychle odnést věci, smlsnout marinované tofu a úprkem do Paláce Akropolis. Snažil jsem se, ale menší zpoždění přeci jen bylo. Stíhám ještě koupit vodu, pokouknout po Akropolisu a to už jsou připraveni Pettybone. Čtyři krásné holky, které drtí nadupanej hardcore. Tahle muzika mě už sestřelila z nahrávek ale na živo? Kytara řeže a kolos jménem Pettybone vám drtí kosti, žádné triko nesmí zůstat suché – go mosh! Padají vály hlavně z nové desky, ale výprasku z Dema se také dočkávám. Sežeňte si desku, protože tyhle holky za to stojí.
Dnešní den je
opravdu úžasný! Kupuji další vodu, sedám na studené schody, přemýšlím a koukám
po lidech. Je tu spousta holek, což je vynikající, nestává se často, aspoň ne u
nás na jihu Čech, aby holky, třeba v partě vyrazily za super muzikou. Jsem
z toho opravdu potěšen, atmosféra je výborná, všichni se baví, smějí a
určitě těší na chlápky, co to odpálí za chvilku.
Je to pro mnohé
srdcová záležitost. Na půlce sálu se rozjíždí mosh pit, první skokani
přistávají v davu. Po prvních tónech mi přejíždí mráz po zádech, je to ten
šťastný pocit, je to vyvrcholení dnešního dne, je to úžasné a nepopsatelné.
Lidi šílí, padají vály z alba Life, Love, Regret, Ritual a dalších. Nic,
v tuto chvíli není důležité, jsem v rauši, nechci vnímat nic jiného jen
lidi na koncertu a hudbu, všechno je dokonalé, měj se, zkurvenej světe! Tohle
je můj život! Při Blanketu se rozpoutává snad ještě větší peklo než doposud
(pokud by někdo nevěděl - Blanket měla
jako cover Balaclava). Pro mě zážitek do konce života. Je konec a já se právě
znovu narodil. Chvilku posedávám, lidi v klidu a pomalu odchází a já mám
ten nejlepší pocit, který jsem kdy měl. Na bytě chvilku kecáme, jídlo a já
jenom přemýšlím, jak to asi bude vypadat zítra na sedmičce.
Ráno sprcha, snídaně
a vynikající káva. Dnes se toho opět děje více. Přednášky, promítání po různých
pražských klubech. Já vybírám odpolední, sportovní variantu a pěšky si to valím
na Strahov, kde se hraje fotbalový turnaj (už šestý ročník). Den opět nádherný,
slunko svítí, do kopce se jde hůř, ale nic co by člověk nezmáknul. Dorážím už
v průběhu turnaje, přičleňuju se ke klukům z budějek, kteří utvořili
tým a nelenili dorazit. Jídlo opět vegan, k pití si dávám limču. Název
turnaje byl - Love Football, Hate Racism - a pořádala ho Antifa, proto možnost potkat
zde jedince, kteří mají xenofobní, rasistické a podobné názory, tu prostě
nebyla! Fandilo se, jedlo se, pilo se. Po skončení mě opět vcelku tlačil čas,
takže rychlé rozloučení a šup z kopce dolů, abych zas za hodinku šplhal nahoru.
Tentokrát jsem to ale nerozpočítal dobře, ano, trochu jsem se zaposlouchal do
desek, které jinak nemám možnost slyšet, tak nasedám na MHD. Ze zastávky se
svižným krokem dostávám k sedmičce, kde už se to hemží lidmi mě
nejbližšími – hardcoristé, punkáči a dalšími, kteří tvoří tu odvrácenou tvář
mince, téhle společnosti. Platím vstup a už začínají, a vy se ptáte kdo? Sakra
přeci Ravelin 7. Je to palba, miluju je! Nedávno jsem na nich byl
v Českých Budějovicích (díky kluci z NAAB), byla to paráda, ale dnes je to
na Sedmičce, na místě, které spoustě lidem přiroste k srdci. Nemůžu jen
nečině stát, nejde to, hejbu se, řvu texty, je to euforie. Zaznívají věci
hlavně z nového alba 7 kroků po zamrzlé řece – Vážení, Kodex, Sny
nespočítáš, nás nevydělíš. Ale i album Světasál má své zastoupení věcmi jako
Dar, Kotvíme. Honza Mužík do vás chrlí texty, u kterých musíte myslet, to vše
za zvuku kytar, bicích, kláves, vše do sebe zapadá, tak jak má. Propadám se do
skvělého stavu, kdy nic neexistuje jen ta hudba a já, abych se opět probudil. Tohle
je ten okamžik, který chci prožívat pořád, ta energie, síla, pocity.
Opět je konec, zas
jsem vyprahlej, kupuju vodu a jdu ven. Jelikož tu neznám skoro nikoho a hovorný
třikrát nejsem, stojím opřený o zeď, piju, pozoruji lidi a jsem šťastný, že
něčeho takového se můžu účastnit. Že se ze mě nestal ten tvor, co dřepí doma u
bedny, pije si svého třetího lahváče a je spokojený, nestal se ze mě cool
chlapec, kterého chtějí všichni dnešní rodiče. Ne! Já jsem tady, jsem rebel a
spolu se mnou jsou tu další, mladí, staří, holky a kluci a je to nejlepší
pocit, který v životě mám. Z těchto myšlenkových pochodů mě samozřejmě
vyrušuje zvuk kytar. Vracím sklenku na bar a procpávám se dopředu, každou
vteřinou to začne. Kytary řinčí, Hello a už to jede. Noha, ruka, circle pit,
zvedačky, skákání. Během minuty propocené triko, přes záda mi teče studený pot,
mrazení jako včera, ne! Ještě intenzivnější. A já jsem v tom, pařim jak o
život. Někteří brečí, dojetím, tohle je kurva hardcore! Miluju to, tohle je můj
život. Jděte do prdele vy všichni, kteří tvrdíte, že tohle je jen přechodná
rebelie v dospívání, že z toho vyrostu. Protože, když se kouknu kolem
sebe a vidím starší chlapíky pařit víc jak já, skákat a užívat si života,
protože ano tohle je život a ne jen nějaká přiblblá póza, tak nemám slov, jsem
dojat. Emoce se mnou lomcují, mísí se, proudí tělem. Energii, kterou cítím
z chlapíků, kteří stojí a masírují nás touto hudbou, jsem ještě nezažil.
Ta suverenita, lidskost, která z nich sává mi ukazuje, že takhle to má
být, tohle je ono. Opět zní všechny pecky z průřezu celou diskografií.
Není nic, co bych dál dodal, kdo nebyl, může jenom litovat. Naštěstí vznikl
video i audio záznam, tak se po nich mrkněte, třeba zde. Audio můžete zakoupit jako živák
a přispět na benefiční účely, takže jen do toho. Je opět po skončení, vidím
spoustu lidí pouštět slzu, nedivím se a už vím, čím tato kapela měnila lidem
životy. Jdu na vzduch, nechci se ale vrátit do reality všedního života a tich
všech lidí, kteří jen koukají, pomlouvají a vlastně nežijí, naštěstí se to
nestává, protože ta energie z koncertu zůstává dál kolem mě,
v lidech, v klubu, v okolí.
Opět spokojeně
usínám. Ráno rychle sprcha, něco k snědku, rozloučit se a vlakem zpátky do
toho mého malého městečka.
Na konec pár slov. Po koncertu Unbroken mě opravdu hřálo u srdce a to ještě víc, když se dozvíte, že celé distro, které jim zbylo + celý výdělek nedělního koncertu, nechali pořadatelům. To je věc, která mi dává naději, že to jde dělat jinak, než nás všichni učí, jde to dělat po svém a chce to jen snahu. Proto podporujte koncerty, kapely, kupujte vinyly – buďte aspoň v tomto ohledu aktivní, chce to jen chtít! V tom lepším případě, sami pořádejte koncerty, vydávejte ziny, komunikujte, milujte a vyserte se na trapné diskuze na všech možných serverech a sítích.
Dále chci strašně moc poděkovat Milanovi (xBanánx) za to, že jsem u něho mohl přespat a prožít jeden z nejlepších víkendů života, pohostinnost a dobrou kávuJ, a také dalším klukům na bytě.
Na konec pár slov. Po koncertu Unbroken mě opravdu hřálo u srdce a to ještě víc, když se dozvíte, že celé distro, které jim zbylo + celý výdělek nedělního koncertu, nechali pořadatelům. To je věc, která mi dává naději, že to jde dělat jinak, než nás všichni učí, jde to dělat po svém a chce to jen snahu. Proto podporujte koncerty, kapely, kupujte vinyly – buďte aspoň v tomto ohledu aktivní, chce to jen chtít! V tom lepším případě, sami pořádejte koncerty, vydávejte ziny, komunikujte, milujte a vyserte se na trapné diskuze na všech možných serverech a sítích.
Dále chci strašně moc poděkovat Milanovi (xBanánx) za to, že jsem u něho mohl přespat a prožít jeden z nejlepších víkendů života, pohostinnost a dobrou kávuJ, a také dalším klukům na bytě.
Velké díky také všem,
kteří se jakkoliv podíleli na celém chodu Akčních dní, a posléze na pochodu,
vše bylo výborné a snad nejenom z mého pohledu se vše povedlo. Více
podobných akcí. Děkuju!
Opatrujte se.
David
