Den první –
14.9.2012
Enemy of the Sun …. Hmm rok devadesát tři, nové album Neurosis, já jsem malej prcek a libí se mi leda,tak hra na klavír u babičky (tím rozhodně hru na klavír nechci zesměšnit). Ale teď je rok 2012 a já se chystám na Enemy of the Sun Fest. Nevím jestli má název festu něco společného s názvem alba, ale u mě to vyvolalo okamžité spojení. A jako u spousty lidí, kteří při vzpomínce na Neurosis dostanou emoční bombu, tak také ve mně zůstávají vzpomínky a emoce z Enemy of the Sun Fest, které jsou v mém nitru nesmazatelně zakořeněny.
Je pátek něco kolem půl osmé večer a naše výprava, která čítá dvě divně vypadající osoby právě dorazila k jednomu z nejlepších klubů u nás. Ano ke strahovské Sedmičce! Samozřejmě mojí, tentokrát velkou laxností, došlo k tomu, že na dnešek nemám lístek. Naštěstí se mi daří pomocí moderní techniky a internetu ještě jeden lupen sehnat. Jo kurňa, jednou to štěstí přijít muselo. (Samozřejmě samo nechodí a tímto chci poděkovat Verče za lístek).
Seanci otvírají Sanitär. Žádné dlouhé prostoje. Diktující crust vyhrávky s mohutným nádechem nekompromisního metalu, tohle můžu ve velkých dávkách.
Pauzička, přestavění aparátů, nazvučení a je to tu. Kdo? Áááá sakra přeci Children of Technology. Neznáš? Velká to chyba. Italští Motorhead, byla to láska na první poslech. Palba od začátku do konce. Ta špinavost a hrubost, se nedá zapomenout. Do toho blázen co svírá mikrofon a jeho neskutečně nakřáplej a temnej vokál. Kytara řezající vše co se pohnulo. V tento moment mám chuť urvat si hlavu, hodit jí do pitu a začít s ní hrát fotbal. Neskutečná palba co mě nutila se svíjet v křečích s imaginární kytarou. Vážně doporučuji, je to něco, co se dnes na poli metalu, který jasně smrdí punkem, moc nevidí. Jen škoda, že dost lidí postává před klubem a opět ignoruje předkapelu.
Nastává delší pauza, při které se Sedmička velmi rychle zaplňuje až k prasknutí. Na řadu přichází poslední vlčí smečka, tentokrát ze severních planin. Nemůže to být nikdo jiný než páni v letech, kteří to však drhnou s přesností jako před lety - Wolfbrigade. Někdo chápe, někdo ne. Každopádně spoustě lidem se plní jejich přání vidět tyhle tatíky v klubu. Tento rok jsem měl možnost je vidět i na OEF, ale klub je prostě klub a hlavně, tohle je Sedmička!
Netrpělivost, očekávání, touha, to vše je cítit všude okolo. Nádech těžkne s přibývající nervozitou. Spoustě lidí se zužují zorničky a soustředí se jen a jen na tento okamžik. Ten přichází, výbuch energie a emocí. Zbourání všech zdí a jede se na plno. Otvírák Peace of Mind je na začátek úžasná věc. Nejsem sám, kdo to tak cítí, protože před kapelou se rozpoutává čistá a ničím nekalená bouře, složená z totálně odhodlaných lidí to tu dnes zdemolovat. Myslím, že očekávání byla naplněna a Wolfbrigade to do nás prali hlava nehlava, jak je u nich zvykem. Žádné mazlení, žádné velké prostoje, zpěvák diktující jasné texty s nezaměnitelným stylem. Dvě kytary roztáčející kolotoč vyhrávek a zářezů jako cirkulárka. To vše podpořeno výbornou basou. Opět se prokazuje, že Švédsko rodí jedny z nejlepších hudebníků, protože tenhle crust, d-beat s příchutí sakra dobrého metalu má opravdu koule a velmi vynikající chuť. Setlist byl složen s vynikajících kousků předešlých alb, jako Barren Dreams, ale většina koncertu se nesla v duchu nové desky(Damned) a pecek jako Feed The Flames, From Beyond, nebo už zmíněného otvíráku Peace of Mind. Po skončení této kanonády se odcházelo opravdu těžko, ale plný energie jsem se těšil na zítřejší dostaveníčko na Žižkově.
Den druhý – 15.9.2012
Po krátkém výletu a lahodném obědu se naše skromná skupinka, tentokrát už o čtyřech neznabozích, blíží k dnešnímu stánku, nabízejícího všelijaké laskominy. Od crustových lízátek, přes hardcore/punkové bonbóny, až po zmrzlinu s jemnou příchutí metalu. A já na to všechno opravdu chuť mám. Další zombíci se pomalu trousí a prostor před Metrixem se začíná zaplňovat. Distra jsou rozeseta podél klubu v jednotlivých boxech na sezení, avšak na nákupny bude času dosti. Jako první otvírají dnešní odpoledne Krüger. Crust-punk jako prdel s dvěmi vokály, oba temné jako hluboká noc. Jeden ženský, jeden mužský a jede to jako buldozer, který před sebou hrne hromadu marastu a nemá smysl ho zastavovat. Pro mě do té doby skoro neznámá kapela, ale to se okamžitě při tomto setkání změnilo. Takhle nastavené crustové bubny mám rád. Naklepávají vám půlky, a když už máte dost přijde to rozříznout kytara, která jede crustovou lajnu, avšak s jasným punkovým nádechem. Tato laskomina mi velmi zachutnala a byl jsem připraven na další.
Tou další byla smečka německých vlčáků - Cyness. Opravdu jsem nečekal takový to začátek. Grindcorová rubanice, střílející projektily všude okolo. Výborná kytara s hardcorovým feelingem, která si hraje s bicími na honěnou. Ty jsou však podpořené basou, takže nemůžou prohrát. Ale i tak jsou bicí samostatná kapitola, parádně vybubnované začátky songů vás pošlou na jiný svět, lahodící mým smyslům. Vokál mísící grindové pasáže s hardcorem je třešnička na dortu. Vše je doplněno báječným punkovým účesem. Pánové nejsou u nás žádnými nováčky a je vidět, že dnes spousta lidí nepřišla jen na hlavní kapelu. Pro mě jednoznačně nový objev v těchto vodách.
Dalším bonbónkem byli Ruidosa Inmundicia, což lze překládat jako „špinavý hluk“ a to už něco napovídá. Rakousko/Chilská smečka se s tím rozhodně nemazlila. Mikrofon zdě svírá chilská dračice Caro, která svými plameny rozhodně pořádně roztopila kotle a spoušť mohla být odjištěna. Hardcore/punk se rozléhal celým klubem a většina přítomných si pomlaskávala blahem. A bylo opravdu na čem si libovat, totální kulometná palba bez kousíčku slitování, která vás přejela, aniž by vám dala šanci si oddechnout. Řezavá kytara, rychlé bicí a ženský ječák, nebyla šance uniknout, byl jsem pohlcen. Krása vidět hc/punk ve své plné síle.
Mezi pauzami byl čas omrknout většinu dister, vybírat bylo rozhodně z čeho. Ale to už se chystají Ilegal. Kanadsky naladěný hardcore-punk nebyl sice, tak destruktivní jako předešlé celky, ale svojí vyvážeností a přímočarostí si mě k sobě připoutal. Už na začátku bylo jasné, že nepůjde o uhlazený „punk“ z rádií. Kytarista s šátkem ve stylu japonské vlajky dal určitě najevo, kde bere inspiraci pro svoji hudbu a také tomu dostál. Vlítnul na to, jako ty šílenci (v tom nejlepším slova smyslu) a z kytary se celý koncert kouřilo. Kdoví jestli praděd nepocházel ze země vycházejícího slunce. Texty ve španělštině, kterým jsem opravdu vůbec nerozuměl, ale svojí energií a jasnou oddaností pro věc, mě tato parta jednoznačně dostala.
Mass Grave, tak to byla jasná trefa. Tato sebranka už vnitřní útroby klubu, četně zaplnila. A nás pohostila vydatnou dávkou grindcorové smrště. Volný překlad „masový hrob“ nás ujišťuje, že opět nepůjde o textové slátaniny, kde jakého televizního moderátora. Dva opičáci chopící se mikrofonů nemají slitování s nikým a co teprve kytarové a basové vyhrávky. Opravdová lahoda, pro nejednoho grindového nadšence. Nemá smysl říkat, že pán za bicími posílal jeden gól, za druhým. Džungle opravdu vypustila své největší zlo mezi nic netušící lidskou sebranku.
V klubu se začala hýbat energie a pěkně se zatopilo, proto utírám pot z čela a vyhledávám ochlazení ve venkovních prostorách. To ještě netuším, že právě na řadu přijdou Vitamin X se svojí živelnou show a nejedno triko bude propoceno. Není třeba o ničem přemýšlet, tohle je straight edge hardcore, druhé poloviny devadesátých let, se svojí čistou surovostí. Hned na začátku se rozjíždí zničující pit, který spousta crust fanoušků nevydýchává. Mezi moshující lidmi se objevuje lehátko a další šílenosti, které k této skupině neodmyslitelně patří. Je to jedna velká zábava pro kapelu i fans, což je úžasné. Všichni šílí, to platí samozřejmě i o kapele. Přemýšlím, kdy v poslední době jsme viděl energičtější kapelu. Jsem pohlcen a naplno si vychutnávám celý koncert. Jestli miluji hardcore, tak právě pro tyto chvíle. Pokud ujíždíte například na skupinách jakými jsou H2O, určitě se po Vitamínech mrkněte.
Enemy of the Sun …. Hmm rok devadesát tři, nové album Neurosis, já jsem malej prcek a libí se mi leda,tak hra na klavír u babičky (tím rozhodně hru na klavír nechci zesměšnit). Ale teď je rok 2012 a já se chystám na Enemy of the Sun Fest. Nevím jestli má název festu něco společného s názvem alba, ale u mě to vyvolalo okamžité spojení. A jako u spousty lidí, kteří při vzpomínce na Neurosis dostanou emoční bombu, tak také ve mně zůstávají vzpomínky a emoce z Enemy of the Sun Fest, které jsou v mém nitru nesmazatelně zakořeněny.
Je pátek něco kolem půl osmé večer a naše výprava, která čítá dvě divně vypadající osoby právě dorazila k jednomu z nejlepších klubů u nás. Ano ke strahovské Sedmičce! Samozřejmě mojí, tentokrát velkou laxností, došlo k tomu, že na dnešek nemám lístek. Naštěstí se mi daří pomocí moderní techniky a internetu ještě jeden lupen sehnat. Jo kurňa, jednou to štěstí přijít muselo. (Samozřejmě samo nechodí a tímto chci poděkovat Verče za lístek).
Seanci otvírají Sanitär. Žádné dlouhé prostoje. Diktující crust vyhrávky s mohutným nádechem nekompromisního metalu, tohle můžu ve velkých dávkách.
Pauzička, přestavění aparátů, nazvučení a je to tu. Kdo? Áááá sakra přeci Children of Technology. Neznáš? Velká to chyba. Italští Motorhead, byla to láska na první poslech. Palba od začátku do konce. Ta špinavost a hrubost, se nedá zapomenout. Do toho blázen co svírá mikrofon a jeho neskutečně nakřáplej a temnej vokál. Kytara řezající vše co se pohnulo. V tento moment mám chuť urvat si hlavu, hodit jí do pitu a začít s ní hrát fotbal. Neskutečná palba co mě nutila se svíjet v křečích s imaginární kytarou. Vážně doporučuji, je to něco, co se dnes na poli metalu, který jasně smrdí punkem, moc nevidí. Jen škoda, že dost lidí postává před klubem a opět ignoruje předkapelu.
Nastává delší pauza, při které se Sedmička velmi rychle zaplňuje až k prasknutí. Na řadu přichází poslední vlčí smečka, tentokrát ze severních planin. Nemůže to být nikdo jiný než páni v letech, kteří to však drhnou s přesností jako před lety - Wolfbrigade. Někdo chápe, někdo ne. Každopádně spoustě lidem se plní jejich přání vidět tyhle tatíky v klubu. Tento rok jsem měl možnost je vidět i na OEF, ale klub je prostě klub a hlavně, tohle je Sedmička!
Netrpělivost, očekávání, touha, to vše je cítit všude okolo. Nádech těžkne s přibývající nervozitou. Spoustě lidí se zužují zorničky a soustředí se jen a jen na tento okamžik. Ten přichází, výbuch energie a emocí. Zbourání všech zdí a jede se na plno. Otvírák Peace of Mind je na začátek úžasná věc. Nejsem sám, kdo to tak cítí, protože před kapelou se rozpoutává čistá a ničím nekalená bouře, složená z totálně odhodlaných lidí to tu dnes zdemolovat. Myslím, že očekávání byla naplněna a Wolfbrigade to do nás prali hlava nehlava, jak je u nich zvykem. Žádné mazlení, žádné velké prostoje, zpěvák diktující jasné texty s nezaměnitelným stylem. Dvě kytary roztáčející kolotoč vyhrávek a zářezů jako cirkulárka. To vše podpořeno výbornou basou. Opět se prokazuje, že Švédsko rodí jedny z nejlepších hudebníků, protože tenhle crust, d-beat s příchutí sakra dobrého metalu má opravdu koule a velmi vynikající chuť. Setlist byl složen s vynikajících kousků předešlých alb, jako Barren Dreams, ale většina koncertu se nesla v duchu nové desky(Damned) a pecek jako Feed The Flames, From Beyond, nebo už zmíněného otvíráku Peace of Mind. Po skončení této kanonády se odcházelo opravdu těžko, ale plný energie jsem se těšil na zítřejší dostaveníčko na Žižkově.
Den druhý – 15.9.2012
Po krátkém výletu a lahodném obědu se naše skromná skupinka, tentokrát už o čtyřech neznabozích, blíží k dnešnímu stánku, nabízejícího všelijaké laskominy. Od crustových lízátek, přes hardcore/punkové bonbóny, až po zmrzlinu s jemnou příchutí metalu. A já na to všechno opravdu chuť mám. Další zombíci se pomalu trousí a prostor před Metrixem se začíná zaplňovat. Distra jsou rozeseta podél klubu v jednotlivých boxech na sezení, avšak na nákupny bude času dosti. Jako první otvírají dnešní odpoledne Krüger. Crust-punk jako prdel s dvěmi vokály, oba temné jako hluboká noc. Jeden ženský, jeden mužský a jede to jako buldozer, který před sebou hrne hromadu marastu a nemá smysl ho zastavovat. Pro mě do té doby skoro neznámá kapela, ale to se okamžitě při tomto setkání změnilo. Takhle nastavené crustové bubny mám rád. Naklepávají vám půlky, a když už máte dost přijde to rozříznout kytara, která jede crustovou lajnu, avšak s jasným punkovým nádechem. Tato laskomina mi velmi zachutnala a byl jsem připraven na další.
Tou další byla smečka německých vlčáků - Cyness. Opravdu jsem nečekal takový to začátek. Grindcorová rubanice, střílející projektily všude okolo. Výborná kytara s hardcorovým feelingem, která si hraje s bicími na honěnou. Ty jsou však podpořené basou, takže nemůžou prohrát. Ale i tak jsou bicí samostatná kapitola, parádně vybubnované začátky songů vás pošlou na jiný svět, lahodící mým smyslům. Vokál mísící grindové pasáže s hardcorem je třešnička na dortu. Vše je doplněno báječným punkovým účesem. Pánové nejsou u nás žádnými nováčky a je vidět, že dnes spousta lidí nepřišla jen na hlavní kapelu. Pro mě jednoznačně nový objev v těchto vodách.
Dalším bonbónkem byli Ruidosa Inmundicia, což lze překládat jako „špinavý hluk“ a to už něco napovídá. Rakousko/Chilská smečka se s tím rozhodně nemazlila. Mikrofon zdě svírá chilská dračice Caro, která svými plameny rozhodně pořádně roztopila kotle a spoušť mohla být odjištěna. Hardcore/punk se rozléhal celým klubem a většina přítomných si pomlaskávala blahem. A bylo opravdu na čem si libovat, totální kulometná palba bez kousíčku slitování, která vás přejela, aniž by vám dala šanci si oddechnout. Řezavá kytara, rychlé bicí a ženský ječák, nebyla šance uniknout, byl jsem pohlcen. Krása vidět hc/punk ve své plné síle.
Mezi pauzami byl čas omrknout většinu dister, vybírat bylo rozhodně z čeho. Ale to už se chystají Ilegal. Kanadsky naladěný hardcore-punk nebyl sice, tak destruktivní jako předešlé celky, ale svojí vyvážeností a přímočarostí si mě k sobě připoutal. Už na začátku bylo jasné, že nepůjde o uhlazený „punk“ z rádií. Kytarista s šátkem ve stylu japonské vlajky dal určitě najevo, kde bere inspiraci pro svoji hudbu a také tomu dostál. Vlítnul na to, jako ty šílenci (v tom nejlepším slova smyslu) a z kytary se celý koncert kouřilo. Kdoví jestli praděd nepocházel ze země vycházejícího slunce. Texty ve španělštině, kterým jsem opravdu vůbec nerozuměl, ale svojí energií a jasnou oddaností pro věc, mě tato parta jednoznačně dostala.
Mass Grave, tak to byla jasná trefa. Tato sebranka už vnitřní útroby klubu, četně zaplnila. A nás pohostila vydatnou dávkou grindcorové smrště. Volný překlad „masový hrob“ nás ujišťuje, že opět nepůjde o textové slátaniny, kde jakého televizního moderátora. Dva opičáci chopící se mikrofonů nemají slitování s nikým a co teprve kytarové a basové vyhrávky. Opravdová lahoda, pro nejednoho grindového nadšence. Nemá smysl říkat, že pán za bicími posílal jeden gól, za druhým. Džungle opravdu vypustila své největší zlo mezi nic netušící lidskou sebranku.
V klubu se začala hýbat energie a pěkně se zatopilo, proto utírám pot z čela a vyhledávám ochlazení ve venkovních prostorách. To ještě netuším, že právě na řadu přijdou Vitamin X se svojí živelnou show a nejedno triko bude propoceno. Není třeba o ničem přemýšlet, tohle je straight edge hardcore, druhé poloviny devadesátých let, se svojí čistou surovostí. Hned na začátku se rozjíždí zničující pit, který spousta crust fanoušků nevydýchává. Mezi moshující lidmi se objevuje lehátko a další šílenosti, které k této skupině neodmyslitelně patří. Je to jedna velká zábava pro kapelu i fans, což je úžasné. Všichni šílí, to platí samozřejmě i o kapele. Přemýšlím, kdy v poslední době jsme viděl energičtější kapelu. Jsem pohlcen a naplno si vychutnávám celý koncert. Jestli miluji hardcore, tak právě pro tyto chvíle. Pokud ujíždíte například na skupinách jakými jsou H2O, určitě se po Vitamínech mrkněte.
Pokud mohu prohlásit něco za totální temnotu
večera, tak Instinct of Survival to
splňují dozajista. Temné, temné a podladěné. Bicí to sypou a kytara řeže vše co
jí stojí v cestě. Temnota z hlubin německých jezer byla vypuštěna a
teď pohlcuje veškerý svět okolo. Je tam cítit crust, dlouho louhovaný
v metalu. Moje první myšlenky byli jasné, tohle musel stvořit sever a
Švédsko, ale běda. Pánové jsou našimi sousedy, ale za tím, že velkou inspirací
jsou jim Norské a Švédské lesy, si stojím. Tato hudba mi krade celou mou duši a
proto po půlce setu musím opustit klub a opět nabrat čerství vzduch do plic.
Po návratu však cítím, že opět klub rychle opustím. Svojí punkovou jízdu rozjíždějí The Mob. Tohle mi opravdu nesedí. Už poslední dobou mám problém přijít na chuť punkovejm kapelám z Anglie podobného ražení a je jasné, že dnes se to nezmění. Naštěstí spousta lidí měla jiný názor než já a šla to pořádně rozpogovat.
Poté přichází delší pauza a poté, nemá smysl nic prodlužovat, Wolfbrigade, dnes výhradně jen se set-listem od Wolfpack. Tím je myslím, spousta otázek odpovězena. Skoro pouštím slzu, protože tohle je velký sen, který se plní a já si to hodlám užít na plno. Při zahajovacím válu Living Hell pouštím kapku do trenek. Je to tady, všichni natěšení fans se tlačí dopředu, jenže tam není místo pro stání. Probíhá zde totiž, nefalšované, energické pogo, moshpit, stage diving a další zvrhlosti.. Před námi, dva chlápci drtící struny kytar, jeden hrající si s basou, další svírající dvě paličky a poslední zpěvák, se svojí typickou choreografií alá fuck off a nezaměnitelným vokálem. Fakt nemám moc co bych dodal, tohle je jedna z věcí, která definovala Švédsko a byla inspirací pro mnoho kapel po celém světě. Spoustu lidí přivedla k této muzice a měla vliv na jejich život. A já mám dnes možnost si společně s nimi zařvat úryvky textů, být u toho. Ten zvuk, který dominoval u Wolfpack před mnoha lety, než to zabalili a dali si název Wolfbrigade, je tu dnes s námi, protože klubem zní ty totální pecky, které Wolfpack stvořili. Byli to například Enter The Gates, Lycanthro Punk, Counter Pain, No Future, kde se opět chopím imaginární kytary a řvu jak smyslů zbavený. Následují Dead Heading a samozřejmě jeden z nejstarších válů Predator. Při kterém běsnící dav trhá tomuto klubu poslední vnitřnosti. Bylo to úžasné a nezapomenutelné. Opět jeden z koncertů, které ve mě zůstanou navždy.
Po této euforii přichází menší vystřízlivění a očekávání co přijde dál. Dočkávám se. Z velké dálky dorazili američtí Yuppicide a přivezli jinou formu hardcoru. Hned na začátku říkám, že únava začala vystrkovat růžky, takže jsem po několika skladbách odešel sednout ven na vzduch. Takže krátce. Harcore/punk u kterého zpěvák text spíše odříkává, ale to vůbec nevadí, protože to opět mění celkovou podobu hudby. Vše by se neobešlo bez bicích a kytar, které zde mají nepostradatelnou roli. Nejvíce pozornosti na sebe určitě strhne zpěvák, který má výborné malůvky na obličeji a vlkodlačí pracku místo ruky. Že by inspirace u jedné z kapel let minulých?
Jako poslední kapela večera se nám představují Last Hope. Ač na tuhle bandu už jsem vyřízen a jen tak posedávám, když to chlapci od prvního válu rozbalí, musím vstát a jít je podpořit před stage. Není to žádný převratný hardcore, ale mě to rozhodně rozpaluje lejtka. Je to něco mezi Hatebreed, Terror a Sick Of It All a na živo to má koule.
Po skončení této vynikající události následuje dlouhá cesta, přes půl Prahy do spacáku, kde usínám spokojen a vyčerpán jako batole.
Velké díky všem kdo přispěli k uskutečnění tohoto festu a doufám, že příští rok se všichni opět sejdeme na Enemy of the sun festu 2013 a nejen tam.
Díky také patří Honzovi za pomoc při sepsání reportu.
Po návratu však cítím, že opět klub rychle opustím. Svojí punkovou jízdu rozjíždějí The Mob. Tohle mi opravdu nesedí. Už poslední dobou mám problém přijít na chuť punkovejm kapelám z Anglie podobného ražení a je jasné, že dnes se to nezmění. Naštěstí spousta lidí měla jiný názor než já a šla to pořádně rozpogovat.
Poté přichází delší pauza a poté, nemá smysl nic prodlužovat, Wolfbrigade, dnes výhradně jen se set-listem od Wolfpack. Tím je myslím, spousta otázek odpovězena. Skoro pouštím slzu, protože tohle je velký sen, který se plní a já si to hodlám užít na plno. Při zahajovacím válu Living Hell pouštím kapku do trenek. Je to tady, všichni natěšení fans se tlačí dopředu, jenže tam není místo pro stání. Probíhá zde totiž, nefalšované, energické pogo, moshpit, stage diving a další zvrhlosti.. Před námi, dva chlápci drtící struny kytar, jeden hrající si s basou, další svírající dvě paličky a poslední zpěvák, se svojí typickou choreografií alá fuck off a nezaměnitelným vokálem. Fakt nemám moc co bych dodal, tohle je jedna z věcí, která definovala Švédsko a byla inspirací pro mnoho kapel po celém světě. Spoustu lidí přivedla k této muzice a měla vliv na jejich život. A já mám dnes možnost si společně s nimi zařvat úryvky textů, být u toho. Ten zvuk, který dominoval u Wolfpack před mnoha lety, než to zabalili a dali si název Wolfbrigade, je tu dnes s námi, protože klubem zní ty totální pecky, které Wolfpack stvořili. Byli to například Enter The Gates, Lycanthro Punk, Counter Pain, No Future, kde se opět chopím imaginární kytary a řvu jak smyslů zbavený. Následují Dead Heading a samozřejmě jeden z nejstarších válů Predator. Při kterém běsnící dav trhá tomuto klubu poslední vnitřnosti. Bylo to úžasné a nezapomenutelné. Opět jeden z koncertů, které ve mě zůstanou navždy.
Po této euforii přichází menší vystřízlivění a očekávání co přijde dál. Dočkávám se. Z velké dálky dorazili američtí Yuppicide a přivezli jinou formu hardcoru. Hned na začátku říkám, že únava začala vystrkovat růžky, takže jsem po několika skladbách odešel sednout ven na vzduch. Takže krátce. Harcore/punk u kterého zpěvák text spíše odříkává, ale to vůbec nevadí, protože to opět mění celkovou podobu hudby. Vše by se neobešlo bez bicích a kytar, které zde mají nepostradatelnou roli. Nejvíce pozornosti na sebe určitě strhne zpěvák, který má výborné malůvky na obličeji a vlkodlačí pracku místo ruky. Že by inspirace u jedné z kapel let minulých?
Jako poslední kapela večera se nám představují Last Hope. Ač na tuhle bandu už jsem vyřízen a jen tak posedávám, když to chlapci od prvního válu rozbalí, musím vstát a jít je podpořit před stage. Není to žádný převratný hardcore, ale mě to rozhodně rozpaluje lejtka. Je to něco mezi Hatebreed, Terror a Sick Of It All a na živo to má koule.
Po skončení této vynikající události následuje dlouhá cesta, přes půl Prahy do spacáku, kde usínám spokojen a vyčerpán jako batole.
Velké díky všem kdo přispěli k uskutečnění tohoto festu a doufám, že příští rok se všichni opět sejdeme na Enemy of the sun festu 2013 a nejen tam.
Díky také patří Honzovi za pomoc při sepsání reportu.
David
Žádné komentáře:
Okomentovat